Můj příběh

 

Jmenuji se Klára Domlátilová, jsem průvodkyně životní očistou, arteterapeutka a lektorka. Pomáhám lidem krmit se takovými emocemi a takovým jídlem, aby se uzdravovali z nemocí těla i mysli. Osobně jsem prošla obojím, nevěřila jsem sama sobě, byla jsem závislá na uznání od druhých a na cukru.
Vyléčila jsem se jídlem, meditacemi a malováním.

Od malička jsem se ráda starala o ostatní, naslouchala jim a pomáhala, ale víc než třicet let mi trvalo, naučit se to dělat vyváženě, nezapomínat u toho na sebe.

Pomáhání, abstrakce a usínání

Pamatuji si svůj první letní tábor, dostala jsem diplom za to, jak jsem nebyla celou dobu k nalezení. Pomáhala jsem většinu času v domku pro nejmenší hledat věci své šestileté sestřičce.

Mou další dětskou láskou bylo malování, nebála jsem se velkých formátů a pestrých barev, rozmáchle jsem zaznamenávala své vize a paní učitelku v lidušce jsem omračovala propracovanými abstraktními obrazy už v sedmi letech.

Do třetice si z dětství až do své současné praxe nesu umění meditovat. Naučila jsem se to, když jsem nemohla spát. Mívala jsem noční můry a pak strachy znovu usnout. Tehdy jsem se naučila vypínat svou uštvanou mysl. Zjistila jsem, že za myšlenkami je stav, kdy já jsem vším a všechno je mnou.

Tehdy jsem ho brala jako prima kamaráda na usnutí, až později jsem zjistila, že se mu říká Jednota. V dospělosti jsem strávila desítky hodin zklidňováním, abych ten stav mohla zažívat znovu. Paradox k pousmání.

Útěky jinam

Meditace se ve škole neučily, tak jsem rozvíjela výtvarnou tvorbu. Postupem školní docházky a jejích metod jsem přicházela o tu neochvějnou dětskou sebedůvěru. Z malování se stalo Musím a vytratilo se z něj svobodné Můžu.

Po gymplu jsem si vybrala studium architektury, prestiž oboru převážila nad pocitem, že to není pro mě. Po bakaláři jsem to pochopila a vystudovala dějiny umění, ale do akademického prostředí jsem také úplně nezapadla. Diplomovala jsem První knihou badatele v umění - průvodcem po zákoutích moderního umění pro děti a začala jsem dělat lektorku vzdělávacích programů v galeriích.

Během deseti let intenzivní praxe v galerijní pedagogice jsem získala spoustu zkušeností v práci s lidmi, bavilo mě provázet děti i dospělé světem umění, viděla jsem, jak to obohacuje je i mne. Jsem za tu krásnou i když náročnou dobu vděčná.

Měla jsem možnost pracovat v předních galeriích jako DOX, Národní galerie, Galerie Rudolfinum nebo GASK a na skvělých projektech PLAY a Máš umělecké střevo? Přestože jsem se v lektoringu dostala na profesní vrchol, čím dál tím víc mě to táhlo ještě o kus dál.

Chtěla jsem míň vysvětlovat a víc naslouchat, co v umění děti i dospělí vidí, jak se v obrazech a sochách zrcadlí jejich duše.

Zápřah všech těch let, kdy jsem poletovala z jedné galerie do druhé, abych se uživila, narážela na hranice malého českého rybníčku i nedostatek peněz v kultuře, byl ale čím dál tím citelnější na úrovni mé životní energie. Dávala jsem ze sebe maximum, ale energie se mi vracela zpět jen omezeně. Neuměla jsem s ní vůbec hospodařit.

Na vlastní nohy

V roce 2014 jsem s přáteli založila školu umění a seberozvoje Artual v Praze na Letné. Chtěla jsem se konečně postavit na vlastní nohy a za vlastní pojetí výtvarné tvorby. Začalo mě také zajímat, jak si malováním pomoct ke klidu mysli, a tak jsem nastoupila do profesního arteterapeutického výcviku.

V Artualu jsem rozvíjela to, co se do galerijního prostředí úplně nehodilo - malování mandal, kurzy na podporu kreativity, kreslení pravou hemisférou. Zpětně vidím, jak jsem se tím pomalu dostávala tam, kde jsem dnes, do oblastí, kde se propojuje výtvarná tvorba, práce s myslí a duchovno.

Vedení školy Artual jsem přestávala zvládat, narážela jsem, jako už tolikrát v životě na to, že víc pomáhám druhým, než se starám o sebe. Odmítla jsem také vysněnou nabídku, která po letech přišla v galerijním prostředí vést sekci vzdělávání v prestižní pražské galerii. Definitivně mi došlo, že mé sny jsou už jinde. Jenže jsem zjistila, že nemám sílu je uskutečnit.

Stupňovaly se u mě psychosomatické problémy od chronické únavy, zánětů až po neplodnost. Tou dobou jsme se o miminko snažili už čtvrtým rokem. Padala jsem vyčerpáním a prohlubovaly se mé depresivní stavy.

Náraz

Z kolotoče myšlenek typu 'Musím, nemůžu, ale musím!' mě probrala až autonehoda, kterou jsem způsobila na D1. Jela jsem ten večer, abych se zavděčila svému muži, přestože jsem se na řízení vůbec necítila. Vyvázli jsme oba živí a zdraví, auto šlo do šrotu.

Díky tomuto nárazu mi došlo, jak sebedestruktivně se chovám, když se snažím zavděčit všem a na své potřeby kašlu. Zaklaplo mi do sebe spoustu věcí z mého života: snaha být tátovou vzornou holčičkou, závislost na jeho pochvale a na uznání všech pro mě důležitých lidí.

Pocítila jsem, jak hluboce jsem se vyčerpávala a nedoplňovala zdroje, ze kterých bych mohla brát energii pro svůj vlastní život.

Čistírna těla i mysli

Vzala jsem tehdy výzvu života vážně a začala jsem ho čistit od základů.

Ze všech terapií, kterými jsem tehdy prošla mi nejvíce pomohla změna stravy, meditace a arteterapie.

Začala jsem se léčit jídlem a vyřešila jsem tím svou chronickou únavu a opakující se záněty, kvasinkové infekce i plísně na kůži. Musela jsem vynechat můj milovaný cukr a začít se místo chlácholení jídlem mít opravdu ráda.

Vrátila jsem se už po několikáté k meditacím. Techniky práce s myslí od Terezy Kramerové mi pomohly meditování dostat víc do těla a Somatic experiencing mě naučilo, jak léčivé vizualizace používat v běžném denním životě.

Navázala jsem na to, co jsem uměla už od dětství a nápady na imaginativní meditace se začaly zase objevovat samy. Začala jsem je zaznamenávat a propojovat s léčivým malováním. Tak vznikl online kurz Otevřená životu i minikurz Netlač řeku, teče sama a noří se postupně další a další Artemeditace.

Od Musím k Můžu

Dostala jsem se z vyčerpání a destruktivních vzorců Musím (všechno zvládnout podle toho, jak se to ode mě čeká) a nalezla jsem svobodné Můžu (jít vlastní cestou, i když se ostatní dívají).

V tomto bodě mi snad nejvíc pomohlo malování. Našla jsem v něm znovu svůj léčivý zdroj, který tam byl ukotven už v dětství jako u mnoha lidí. Ve svých obrazech jsem dokázala najít cestu z krize v době autonehody, opustila jsem vedení Artualu a ujasnila si, co vlastně chci dělat.

Naplňování snů

Postavit se skutečně na vlastní nohy mi pomohla Stáňa Stiborová. Když jsem poprvé četla její slogan Žijte život, ze kterého si nemusíte brát dovolenou, věděla jsem, že to opravdu potřebuji. Konečně dokázat dávat a přijímat vyváženě. Pomohla mi založit blog a web a najít cestu, jak k vám dostat to, co mi dává v životě smysl a zároveň to skvěle umím.

Od roku 2017 s vámi sdílím svou cestu na blogu, články věnuji čištění těla i mysli - arteterapii, léčení jídlem, ale i své dlouhé pouti za miminkem. Vytvořila jsem pro Vás eBooky, online kurzy a meditace a opět se se mnou můžete potkat naživo v Artualu na workshopech a individuální terapii.

Zvu vás do Čistírny

Mým posláním je inspirovat k životní očistě vás, kteří cítíte, že chcete v životě také více svobody, síly a smysluplnosti. V Čistírně vás nechávám nahlédnout do svého světa. Do země zpomalení, dobíjení energie skrze naše vnitřní zdroje. Vyváženého braní a dávání. Cesty od Musím k Můžu.

Jsem vděčná, že vás má práce oslovuje. Díky vám ji mohu dělat. Jsem vděčná, že dávám energii a vy mi ji svými nadšenými reakcemi dáváte zpátky!

Děkuji vám za to z celého srdce!

Vaše Klára

  • Narodila jsem se v roce 1984 v Praze.
  • Po gymnáziu jsem vystudovala architekturu a dějiny umění.
  • Deset let jsem lektorovala pro přední české galerie (NG, DOX, Rudolfinum).
  • Studium jsem si doplnila o dvouletý akreditovaný výcvik arteterapie.

Co si počít, když počít nejde? Nevíte? Stáhněte si eBook ZDARMA.