První díl seriálu Slyšíte své tělo růst?

Posloucháte svoje tělo? Vnímáte, co se mu líbí a co ne? Tušíte, co potřebuje jíst, jakým způsobem se chce hýbat, které činnost ho baví a které ne? Pro mě je to čím dál větší téma a tak se s vámi chci v tomto seriálu podělit o svůj příběh cesty k tělu.

„Přestává mi být fyzicky dobře, je mi těžko od žaludku, hůř se mi dýchá, zase se objevují alergické reakce, mám chronicky se opakující gynekologické potíže, trávení jako na houpačce a mám hroznou chuť na sladké. Permanentně mě bolí za krkem a horší se mi pleť – vypadám jako puberťák (nic proti teenagerům!), ale cítím se jako stará bába (nic proti seniorům!). Ráno jsem většinou tak unavená, že bych si šla hned zase lehnout.“

Že je vám to povědomé? Takhle jsem se mezi dvacítkou a třicítkou cítila celá léta. Ze začátku se to přičítalo psychické zátěži kolem smrti mého otce a jistě to byla do určité míry pravda.

Akutní stavy se po čase uklidnily, ale zato přešly do chronické podoby.

Když jsme se začali pokoušet o dítě, příznaky se pozvolna stupňovaly, hlavně každý měsíc ve velmi konkrétní dobu, totiž před menstruací. Napadá vás, že by to mohl být klasický premenstruační syndrom? Ano, ale od počátku našich snah to mohly být každý měsíc také první příznaky těhotenství. Je mi smutno, jen si na to období vzpomenu. Bývala bych si dělala těhotenský test jeden za druhým, ale nechtěla jsem si připadat jako blázen. Přesto jsem si připadala jako šílenec neustále.

Postupem času se začalo ukazovat, že to bude ještě jinak. Prošla jsem za ty roky různými vyšetřeními (méně a ještě méně příjemnými), ale všude konstatovali, že problémy jsou čistě funkční. V případě nějakých akutních stavů jsem dostala léky. Ale znáte to, v první chvíli vás to uchlácholí, doslova nakrmí a zacpe hubu neodbytnému pocitu, že je něco špatně. Dlouhodobě se však nevyřeší nic. Neřeší se příčina, jen následek.

Jednoho dne jsem musela tuto slepou cestu opustit a začít poslouchat svoje tělo.

Když ho opravdu chcete vnímat, všechno vám řekne. Někdy to není příjemné. Zjistíte, že se mu nelíbí, co děláte, jak se stravujete, jak se hýbete nebo naopak nehýbete, jak se máte ve vztahu. My ženy máme na poslouchání těla dokonalý nástroj – menstruační cyklus. Každý měsíc před menstruací se informace tohoto typu množí, nespokojenost z těla úplně přetéká. Nádherně o tom píše ve svých knihách Miranda Gray.

Premenstruační fáze nás může pěkně štvát, můžeme se ji snažit „nějak přežít“ nebo jí naslouchat a začít si s tělem povídat.

Když kolem menstruace zpomalíte a zaposloucháte se, vyplavou na povrch nejen problémy, ale začnou se objevovat i jejich možná řešení. Určitě to znáte – zmínka o nějaké dietě, přírodní léčbě, bylinkách, cvičení – může to být cokoli, ale většinou to s sebou nese změnu – okřídlenou „změnu životního stylu“. Ajajaj. Něco vám říká, že to je ono, že to by vám opravdu pomohlo, ale zároveň se vám strašně nechce, vynoří se tisíc „ale“. Víte, že to bude strašně náročné a výsledek nejistý.

Před třemi lety mi přišlo do cesty něco, o čem jsem okamžitě věděla, že to je pro mě to pravé.

Bylo jasné, že to, co potřebuju jako cukr (teda ten právě ne!), je protikvasinková dieta. V kostce to obnáší vynechat cukry, lepek, mléčné výrobky, alkohol a kávu. Síla, co?! No právě. Tehdy jsem se na to vůbec necítila, věděla jsem, že to psychicky nedám. Byla jsem na cukru naprosto závislá. Tehdy jsem vynechala aspoň ten rafinovaný, přestala jsem pít kafe, omezila lepek, mléčné výrobky a alkohol. Po čase se ale všechno vrátilo do starých kolejí, jedla jsem, co mi pod ruku přišlo. A problémy přetrvávaly.

Dnes držím protikvasinkovou dietu se vším všudy a přijala jsem i další opatření týkající se životního stylu.

Po měsíci si připadám skvěle – jako by mě přestal vysávat vetřelec.

Především jsem přestala být tak strašně unavená! Začátek byl samozřejmě krušný, vetřelec se hodně kroutil, když jsem ho přestala krmit cukříčky. Po měsíci a půl se cítím lehčí a plná energie, plísně z povrchu těla zmizely úplně a i trávení, dýchání a ženské orgány se dávají do pořádku. A psychika? Po měsíci už prakticky nemám chuť na sladké – nebo aspoň ne na dortíky, sušenky, čokoládu a pamlsky všeho druhu. Je to hlavně tím, že se necítím dietou omezená. Na plné čáře převažují nové možnosti, které mi nový způsob života dává.

A co mi dává? Čas, který mohu trávit opravdu podle svého, ne mátožením se po světě a trpěním.

Aby toho nebylo málo, má to pro mě ještě jeden rozměr. Nápadně mi to připomíná jiné mé „omezení“. To, že se nám stále nedaří počít dítě se dá brát jako obrovské omezení. Pro ženu to dokáží být skutečná muka. A přesto mi tato životní fáze něco dává!

Dává mi další drahocenný čas. Přijímám ho čím dál tím vděčněji a věnuji ho sama sobě. Zjišťuji, co skutečně potřebuje moje tělo a jdu po cestě, kterou mi ukazuje. Není to pro mě takzvaně „ztracený čas“, jak by se mohlo zdát. Je to impuls ke změnám, které nezůstávají jen na povrchu, ale jdou ke kořenům problémů. U každého to může začít jinak – jídelníčkem, pohybem, dýcháním, postoji k práci, využívání volného času, revizí partnerství. Pokud se na to cítíte připravená, do toho!

Vezměte to za jakýkoli konec a začněte rozmotávat. Tělo vám poradí, kde máte hledat i kudy jít.

Ale jak to dělat? Jak poslouchat a co? O tom, co ještě tělo umí napovědět a jak to dělá, budou další články v seriálu Slyšíte své tělo růst?

Pokud už teď víte, že protikvasinková dieta by pro vás mohla být to pravé, přečtěte si můj eBook Léčím se jídlem – Protikvasinková dieta, a pusťte se do čištění svého těla i duše.