Psal se rok 2021 a já měla pocit, že už jsem pro podporu početí udělala všechno. V té době jsem se otevřela natolik, že jsem po osmi letech odmítání kývla na IVF. Překonala jsem strachy, které s sebou tato metoda nese – z injekcí, narkózy, zmražování embryí i transferů.
Měla jsem pocit, že víc se otevřít životu už prostě nemůžu. A přece.
Předposlední transfer embryí mě pěkně vykoupal v emoci strachu. Zavedená 2 embrya najednou, průběh skvělý, šance velká. Jeden den jsem optimistická, naladěná na příchod nové dušičky, klidná a vyrovnaná sama se sebou i s životem.
Druhý den prásk. Probouzím se s kamenem na srdci. Zdánlivě odnikud vyskočit strach, že to nevyjde, že nikdy nebudu mámou.
Přesto se poprvé v životě objevují dvě čárky na testu, i když slabé. Ale po pár dnech po nich není ani stopy, z krevního testu vychází také negativní výsledek. Jako kdybych to věděla předem.
Sdílím svému muži svůj iracionální strach a oba si svorně řekneme dost. Pokud přestávám věřit v to, co podstupujeme, chce to, se opět podívat hlouběji do psychiky. Už asi po sté za těch 9 let.
Máme osvědčené nástroje a známe terapeuty, kteří nás v tom mohou podpořit. Voláme naší arteterapeutce a během Velikonoc namalujeme každý asi 30 obrazů. Iniciaci, která malování předcházela, chci s vámi na dalších řádcích sdílet.
Ani jsem netušila, že už tu se mnou je. Myslela jsem, že JE čeho se bát. V děsivě starém zvrásněném temném balvanu mělo být něco nebezpečného. Něco, čeho se nesmíme dotknout. Ale Vojtěch začal hrát neznámou melodii v neotřelém rytmu. Zavřela jsem oči a dala ruce do klína. Tělo se začalo hýbat do rytmu, chytilo se čehosi pravidelně nepravidelného a začalo bubnovat na ten černý kámen.
Jak rychle povolil bylo naprosto nečekané. Začal se poddávat jemným úderům mých dlaní, měknul. Ještě jednou, dvakrát, třikrát a cítila jsem pod rukama místo studeného kamene kůži napnutou na velkém bubnu. Viděla jsem oheň a nic víc. Jen já, buben, oheň a jiskry, které létaly vysoko do vzduchu ještě celou noc poté.
Strach z toho, co najdu v kameni ukryté, změknul stejně rychle jako kámen sám. Místo něj se před mým srdcem objevila rozlehlá pláň, volná krajina. Nedozírné dálky, klid, teplo a síla. Celým mým tělem se rozlévala obrovská síla uvolněná zevnitř kamene.
Já byla tou silou, já byla Šamankou, já zářila a sálala teplem ohně šlehajícího do nebes. Pevně spojená se zemí, s krajinou nekonečných možností. (26.3.2021)
Můžeme se už jen dohadovat, co ze všech podpůrných metod zabralo, ale arteterapie každopádně u početí našeho miminka byla.
Aspoň několik obrazů z té série s vámi chci sdílet. Ukážu vám, jak mocná dokáže být arteterapeutická práce, pokud se do ní opravdu položíte. U každého obrázku zvlášť popisuji, k čemu byl určen a jaké mi poskytl pocity, emoce nebo vhledy.
Jak funguje mateřství v našem rodě? Z malování a obrazu jsem vnímala podporu, výživu, sílu, radost z tvorby a živost. Provázel mě pak po celou dobu malování i následného těhotenství. Ještě dnes si na něj občas vzpomenu.
Z pocitu, že s mateřstvím končí svoboda se vyklubala brána všech cest a klid. Přesně tak dnes mateřství vnímám, ale před namalováním tohoto obrazu jsem si ho tak absolutně nedokázala představit jako bránu k novým možnostem.
Zdál se mi sen, že jsem se vydala na cestu proti přírodě (spojuji si to s IVF) a budu za to kmenem zastřelena nebo exkomunikována. Při malování jsem ale zjistila, že mi to dává svobodu a klid na své vlastní cestě.
Z pocitu, že mě dítě vysaje ze vší mé síly, já zešílím a zabiju ho. Prožila jsem si pocit oběti, vzteku i zadostiučinění. Bylo osvobozující si takové emoce přiznat a vyjádřit je. Na tento navazoval ještě další obraz – Přijetí.
Z pocitu, že rodičovství je transformační proces, který nás kompletně změní. Porod je alchymický kotlík a ukotvení ve změně.
Z pocitu, že vůbec žádné dítě nebude, že to opět nevyjde, že nebudu nikdy mámou. Z jistoty, která mě bere do víru, opakuje se každý měsíc stále dokola.
Prožila jsem si při malování smutek, odevzdanost, ale i jakousi fascinaci. Jako reakci na tento obraz jsem malovala stejnou scénu/krajinu ve čtyřech ročních obdobích, viz níže.
Zima
Pocit, že se mi nechce malovat roční doby, chci zachovat klid původního obrazu. Zima je nakonec vícebarevná, je v ní zemina a voda, které mě vtáhnout do zájmu malovat dál.
Jaro
Kde v horách se vůbec něco zelená? U potoka níže po proudu jsou první zelená místa. Ale dál nevím.
Léto
Napřed nemohu nabrat energii na léto, ale když jdu dál po proudu potoka, je tam jezero, úroda, plody, místo k životu.
Podzim
Poodstoupím a vidím celou scenérii – od horského plesa, přes řeku, jezero, pláně, vřesoviště. Je tu klid, ale i barvy, které patří k životu.
Obrazů, které jsme před posledním transferem IVF namalovali, bylo ještě mnohem víc.
V tom posledním bodě vnímám silně a nebezpečně rozevřené nůžky. Na jedné straně je tu odmítání alternativních metod podpory početí a rychlý tlak na lékařskou cestu. A na straně druhé démonizování lékařské cesty a tlak na ryze přirozený proces otěhotnění.
Přesvědčila tě síla arteterapie? Máš pocit, že se můžeš trochu víc otevřít sama sobě? Provedu tě tím z duše ráda v kurzu Otevřená životu.