Je vám v podzimních zamlžených dnech úzko? Popadají vás nezahnatelné splíny a smutky? Miminko za celý rok nepřišlo a vy máte pocit, že už to asi nedožene?

Měla jsem to tak každý rok. Krom melancholických nálad a chmur mi podzim dokázal spustit i mnohem vážnějších stavy úzkostí a depresí. Smutky přirozeně spojené s životem bez dítěte nabývaly olbřímích rozměrů.

Ano, k podzimu temnota patří, ale není deprese už trochu moc temná záležitost?

Nastává doba ponoru do tmy, alespoň v přírodě určitě, a tak nějak přirozeně se spolu s přírodou do sebe noříme i my lidé. Je to naprosto v pořádku.

Jenže, co dělat, když to noření dojde na pokraj depresivních stavů a nechuti žít, jako to bylo u mě?

Dlouhé snahy o miminko mému celkovému rozpoložení vůbec nepomáhaly. Připadalo mi, že jsem prostě vadná, moje tělo je rozbité a moje psychika přímo na cucky. Měla jsem intenzivní dojem, že se neumím osudu postavit a něco se sebou už konečně udělat. Připadala jsem si doslova k ničemu.

Prala jsem se s pocitem, že přes všechny terapie a metody, které podstupuji, jsem nakonec já ta jediná, kdo si může skutečně pomoct, jenže jsem nevěděla jak. Ten pocit Já už prostě nevím mě potápěl do kalných vod frustrace, rezignace a strachu, že to se mnou už nebude lepší, a dítěte se už nikdy nedočkám. Možná to znáte.

Nejvíc jsem se bála, že se z toho všeho skutečně zblázním. Ze všech svých myšlenek, obav, ale i tlaků zvenčí jsem upadala do naprosté paniky.
„Vážně mi hrábne“, křičelo mi v hlavě.

Pokud jsou to pro vás důvěrně známé stavy nebo na ně máte nakročeno právě teď, mám pro vás způsob, který pomohl v těch nejtěžších chvílích mně.

Co s tím?

Mně tahle „hra na blázinec“ dokázala dostat do neuvěřitelného klidu, přepjatá mysl se všemi svými výčitkami a trucy se najednou zklidnila. Mohla jsem konečně jenom být a odpočinout si od všech těch tlaků vnějších i vnitřních.

Nebyla jsem šílená, potřebovala jsem prostě jen opravdu vypnout, všechno a všechny nechat za branami svého soukromého blázince a chvíli jenom tak být. Ležela jsem totálně vyčerpaná, ale v božském klidu. Nevím, jak dlouho. Stačilo odpoledne, den nebo týden, už nevím, bylo mi to jedno.

Kolik nehybného času a ničím nerušeného klidu potřebujete právě teď vy?

Když si sáhnete na dno svých nejčernějších obav, začne se vám ulevovat.

Ucítíte, že můžete!

Můžete jen tak ležet, můžete odpočívat, můžete taky vyjít ven a konečně se zhluboka nadechnout a vydechnout. Psychosomatika totiž opravdu existuje! Budete se moci vydat vstříc dalším výzvám života a v klidu opět vyrazit na svou cestu za miminkem.

Díky podobným zážitkům dnes vím, že sáhnout si i na negativní emoce, nebránit se jim a projít jimi skrz je to nejlepší, co můžeme na své cestě udělat. Najdeme díky tomu to, co naše tělo i duše v tu chvíli opravdu potřebují.

Když to dokážeme následovat, nalezneme pro sebe právě ten svůj a tudíž jedinečný lék na jakýkoli neduh duše.

V tomto smyslu si můžete opravdu vždy pomoct jedině sami. Proto zírejte do sebe, podzim vás k tom přímo vybízí.

Opětovným díváním se do sebe, jsem během více než šesti let netěhotnění objevila, co skutečně v životě potřebuji, ať už moje cesta k dítěti povede nebo ne. Vsadím se, že se v některých bodech poznáte.

Výstroj na cestu za dítětem

Tyhle čtyři zásadní dovednosti na cestě za miminkem jsem letos v létě rozvinula do on-line kurzu Otevřená životu.

Vnímám, že jsou to základní pilíře jakékoli cesty za prchavým cílem, jakým dítě bezpochyby je. Jsou pro mě pokladem, který mi zachránil psychické zdraví a posílil mě natolik, že mě nějaký ten spadlý barevný list v listopadovém blátě jen tak nerozhází. Jsem přesvědčená, že pomůže i vám, které jste se mnou na stejné lodi jako já.

Pokud cítíte, že s vámi témata kurzu Otevřená životu rezonují, máte teď šanci do něj vstoupit a načerpat ještě více radosti a síly do temných dní roku. Budu vám ráda průvodkyní na té vaší cestě.