Jsou dny, kdy nejsem nad věcí a v pohodě a neumím své pětileté netěhotnění brát pozitivně, přestože obvykle jsem spokojená a vyrovnaná navzdory této prekérní situaci.

Prostě není každý den posvícení. A o jednom takovém dni vám dnes povím. Na dalších řádkách je moje výpověď taková, jak jsem si ji zaznamenala den poté, takže místy dost syrová. Příběh vás nemá, pokud možno, vydeptat, spíš ujistit, že vaše vlastní pocity, ať jsou jakékoli, jsou normální a že nejste špatná, protože je máte, naopak.

„V posledních dnech se na nic netěším. Vím sice, že půjdu večer do divadla, pojedeme do hor, pojedeme do Japonska, ale co na tom. Trochu se nad tím usměju, ale radost nikde. Jen včera jsem se chvíli na něco těšila.

Těšila jsem se, že jsme snad vážně počali.

Bylo pondělí ráno, pátý den po termínu očekávané menstruace a mě připadalo, že to je to už fakt tady. Mozek si už vymýšlí ty nejrůžovější scénáře. Už nás s Vojtěchem vidím, jak jsme šťastní a náš vztah došel naplnění. Tak se to říká, ne? Mám najednou pocit, že je to pravda, ne jen kec. Taková vnitřní radost, hlubší radost než jsme kdy zažili. Najednou jen tak jsme – spolu a přitom s vědomím někoho třetího – našeho a přitom nového.

Můj sarkasmus tvrdí, že to je teda „romantická představa“ a že to ale není pro mě. Že takhle já to mít nebudu.

Pak si dělám těhotenský test a nic, je negativní.

Začíná mě to v tu chvíli pekelně štvát. Menstruace nikde pět dní po termínu. To už je na mě moc. A druhá čárka na testu taky nikde. Co mi to má, sakra, říct? Kdo tady se mnou co hraje? Proč se mi toto děje? Nasrat!

V dalších minutách to valím na kamarádku. Jsem sprostá a ještě k tomu vzteklá. Ale jde to ven. Je to úleva. Tentokrát to jde konečně ze mě ven. Dřív jsem s tím byla pokaždé sama a nechala si to pro sebe.

Píšu příhodu gynekoložce Jitce a ptám se jí na názor. Chci vědět, jestli je normální takhle opožděná menstruace v rámci protikvasinkové diety, kterou mi doporučila. Než mi stihne přijít odpověď, ve které mi Jitka už téměř gratuluje, dostanu To!

Cože, tak pozdě? Šest dní po očekávaném datu se mi menstruace ještě nikdy neobjevila. Ale je tu. A co teď s tím?

Vlastně je to v první řadě úleva, že jsem si dietou úplně nerozhodila cyklus. A když, tak jen trochu… Ale proč to všechno?

Druhý den mám pocit, že to není samo sebou, že se něco ve mě mění a že jsou to změny k dobrému. Dostávám se na dřeň! Emoce ohledně dítěte jdou ven. Konečně!

Tabu téma je v pohybu a to je vždycky dobře!

A všechny zasuté otázky vyplouvají najednou na povrch. Chci vůbec dítě? Proč si sebe neumím představit jako matku? Jak je možné, že jsem se od toho tématu tak odřízla? Jak to, že nevím? Zvládla bych vůbec mít dítě? A mnoho dalších.

Všechno to vychází ven a já mám tolik síly, že to dokážu přijmout takhle jak to je, i když jsou to drásavé emoce a nezodpovězené otázky. Po dlouhé době se o tom bavíme i s Vojtěchem. A dozvídám se, že pro něj to jsou všechno taky otázky, ve kterých nemá úplně jasno, a že cítí mnohem víc emocí okolo dítěte, než jsem si do té doby myslela. Najednou jsme v tom spolu, i když ne zrovna v Tom.“

Ano, celé to martyrium má smysl, i když se nám to tak nemusí na první pohled zdát.

Někdy si musíme hrábnout na dno, abychom věděli, kde ho máme a co na něm leží. Dostaneme se díky tomu zase o level hlouběji a můžeme o něco víc přijmout sami sebe i se všemi pocity, myšlenkami a strachy. Každé takové setkání s našim stínem nás posouvá k vlastní celistvosti. K té skutečné a nezávislé na tom, jestli máme jedno, pět nebo žádné mimino v břiše.

Emoce na cestě k miminku se pro mě staly velkými učiteli. Každá, i sebešílenější z nich, v sobě nese zároveň lék na sebe sama. Díky arteterapii jsem navíc zjistila, jak s nimi konkrétně pracovat. Jak je doslova vymalovat, vyndat na světlo a najít z nich cestu ven.

O tom a o mnohém dalším jsem pro vás vytvořila kurz Otevřená životu.

Pokud s vámi tento příběh rezonuje a chcete se naučit pracovat se svými emocemi na cestě k dítěti, budu se v něm na vás těšit. Co přesně je jeho obsahem? Koukněte se.