Taky jste slyšeli o spoustě párů, kterým k dítěti pomohlo přestat se snažit? Stejně jako já netušíte, jak to udělat? Potom jsem tenhle článek napsala pro vás.

Jako malá jsem byla za snahu chválená. Když jsem se snažila málo, bylo to naopak trestuhodné. Táta mě chtěl za každou cenu naučit matiku, byl matematik. Já jsem úplně matematik nebyla a navíc mě příšerně stresovala jeho cholerická povaha.

Když už jsem nad nevypočítaným příkladem o sobě skoro nevěděla, úpěla jsem jenom „vždyť já se snažím“. Celé dětství jsem podřídila cíli zavděčit se tátovi.

Snažila jsem se všechno dělat nejlíp, být tátova dokonalá holčička.

Snažení na dlouho zůstalo i v mém dospělém životě jednou z hlavních hodnot, očividně díky této kvalitní průpravě z dětství. Snažila jsem se dostudovat, snažila jsem se najít, co mám v životě dělat, snažila jsem se vydělat si na sebe, snažila jsem se být skvělou manželkou a teď se už šest let snažím otěhotnět.

Všechny disciplíny jsem nakonec zvládla až na tu poslední. Miminko ne a ne vysnažit na svět. Teď to vypadá, že se mám pro změnu přestat snažit? Tak zní hlavní rada. Kdekomu to přeci k dítěti pomohlo…

Snažit se nesnažit! Co to znamená?

Když už jsem došla až do tohoto bodu logického nesmyslu a ráchala se v něm až po uši, pomohla mi jedna pravdivá i když trochu nekorektní píseň divadla Sklep. Refrén zní doslova jako titulek toho článku. Z mé zkušenosti profesionální snažilky vyplývá, že sklepáci na to vulgárně řečeno kápli. Upocená snaha je všech sraček příčina.

Teď vážně. Skutečně se mi v mnoha životních situacích potvrdilo, že přehnaná snaha mě blokuje v dosažení cíle. Ověřila jsem to za ta léta mnoha pokusy.

Jakkoli technicky náročný taneční prvek mi vždycky jde líp, když se uvolním, nápad na článek konečně přijde, když odjedu na víkend pryč od počítače, šéf si mě začne vážit, když přestanu tak urputně usilovat o jeho uznání. Věřím, že i vysněné dítě skutečně přijde teprve, když všechnu tu snahu úplně vzdám.

Přichází tedy na řadu kritická otázka.

Jak to udělat?

Nemyslím si, že lze dítě nechtít, když ho prostě chcete. Přebít tu touhu něčím jiným je vždy jen krátkodobá pomoc. Samozřejmě není vůbec od věci se zamyslet nad dalšími svými touhami a nacházet pro svůj život smysluplnou náplň. To je to nejlepší, co mi cesta za dítětem dala.

Nepokouším se nalhávat si, že dítě nepotřebuju nebo nechci. Vím, že mateřská zkušenost je pro můj život klíčová a nenahraditelná.

Dokonce ani netvrdím, že je nejlepší přestat cokoli ve směru otěhotnění dělat a jen sedět a čekat, až vám dítě doslova vypadne z klína. Naopak jsem v posledním roce začala podnikat nové kroky, měřit bazální teplotu, doplňovat vitamíny a čistit své tělo pomocí jídla.

Dalo by se říct, že toho teď ve věci početí děláme víc než kdy dřív. Co myslíte, dá se i při vší této snaze nesnažit? Já jsem přesvědčená, že ano. Snažení je jen nastavení mysli, které běží na pozadí činností. Je vlastně jedno, co přesně děláte, když moc chcete, moc tlačíte, už v tom lítáte.

Větší snažení nezaručuje lepší výsledek, jen zatěžuje a vyčerpává tělo i mysl.

Je to koule u nohy, kterou se můžeme rozhodnout odložit. Je to přebytečný tlak na to, aby z naší aktivity plynuly plody. Ten stres je cítit i v těle. Já ho vnímám jako takové zúžení fyzického prostoru a zároveň jako velkou úzkost psychickou. Může se zdát, že si nelze pomoct, vždyť mysl to dělá úplně sama. Tak co s ní?

Mě pomáhá se na ten známý pocit v těle zaměřit, uvědomit si, že už zase lpím na výsledku. Když to zjistím, zastavím se a povolím. Pokud už mám tu bezděčnou snahu takto zvědomenou můžu ji prostě nechat jít, svobodně se rozhodnout a opustit ji.

Už jenom samotné vědomí vnesené do situace obrovsky pomáhá v nesnažení.

Můžu díky tomu dělat cokoli potřebuju, podnikat kroky, které mě vedou kýženým směrem a přitom se uvolnit, netlačit a nechat věci, aby se děly. Díky tomu jsem konečně svobodná a věřím, že všechno je tak, jak má být.