Arteterapie na doma aneb Jak jsem se promalovala od Musím k Můžu

Dnes vám přináším 4 praktické tipy, jak se ponořit do spontánního malování, které jsme tak dobře zvládali jako děti. Jak si jím pomoct k psychické pohodě a k sebepoznání. Arteterapie mi ukázala nástroje, které můžete použít teď hned i bez terapeuta. Sledujte můj příběh a vezměte si papír a tužku.

Jako malá jsem milovala malování. Už od školky jsem si pořád něco kreslila a vydržela jsem to celé hodiny. Prvních pár let v lidušce byla čirá radost, ničím nerušené flow. Paní učitelka mě podporovala v tom, co a jak chci malovat, dostala jsem spoustu nových dosud neobjevených materiálů a mohla jsem se nerušeně rozvíjet.

„Každé dítě je umělec. Problém je, jak má zůstat umělcem, až jednou vyroste.” Pablo Picasso

Postupem času, školní výtvarnou výchovou a dalším výtvarným vzděláváním se mi můj dětský ničím nezatížený pohled na tvorbu dost změnil. Převážilo musím nad můžu. Možná máte ze základky podobné historky jako je tato.

Na tabuli paní učitelka nakreslí ptačí hnízdo z boku a řekne: „Takhle vypadá ptačí hnízdo, namalujte ho každý na svou čtvrtku.“

„Přece vím, jak vypadá ptačí hnízdo.“, říkám si pro sebe a namaluju ho trochu více z nadhledu, aby do něj bylo hezky vidět, jak se tam choulí ptáčátka.

Jsem ze svého výtvoru nadšena, cítím, že se mi to tentokrát vážně vyvedlo.

Opojný pocit trvá až do té doby, kdy paní učitelka přijde a řekne, že je to špatně, nemělo být takhle shora, ale ze strany, jako je to na tabuli. Euforie je okamžitě v tahu a připadám si tak nějak podvedená situací, paní učitelkou i svými vlastními pocity.

1.TIP Pokud máte taky takové zážitky z dětství, vyhrabejte je na světlo, sepište je a podívejte se jim do očí. Je to první krok k tomu zase začít opravdu svobodně tvořit.

Začátkem puberty se další ranou mé tvořivosti stane první setkání s pojmem kýče. Mám za domácí úkol do lidušky nakreslit skicu něčeho, co by se mi chtělo malovat na větší formát, zadání je zdánlivě volné. Vyjde ze mě do té doby něco nevídaného, dvojice při západu slunce zalitá všemi barvami duhy, jsem tím fascinována a zaskočena zároveň.

Nesměle to donesu do lidušky a dozvím se, že to je kýč, že to opravdu na větší formát malovat nebudeme. Dobrý pocit z objevování vlastních emocí na papíře je opět ten tam.

Dnes tyhle výchovné okamžiky vnímám s nadhledem, tehdy jsem si připadala divná, dnes vím, že takové historky má ze školní výtvarné výchovy skoro každý. Zároveň vidím ze své arteterapeutické praxe, jak taková posouzení výtvarné tvorby autoritou výrazně formují pozdější ostych k barvě, malování svých vnitřních obrazů a tvoření obecně. Naštěstí to nemusí být napořád, máme to ve svých rukou.

2.TIP Vzpomeňte si, jak jste se s kritikou vaší tvorby vypořádali v dětství vy. Je to dost zásadní pro uvědomění, jaké strategie v životě volíme i v jiných situacích, kdy se objevují překážky.

Já jsem se místo malování emocí v dospívání uchýlila ke studijní kresbě, která mě moc nebavila, ale řekla jsem si, že dokud nebudu dost dobrá v ní, nemůžu přeci malovat barvami. Byla jsem přesvědčena, že napřed musím kreslit, abych pak mohla malovat.

Byl to zároveň útěk od emocí, které s sebou barvy automaticky nesou, což se může v pubertě stát velmi nepohodlným.

Pak už následoval jen dril realistické kresby, nekonečné kreslení lidské postavy a pak útěk k narýsovaným linkám na fakultě architektury. I když se zdálo, že je to vlastně výtvarná škola, na nějakou malbu, kresbu, sochu bylo vyhrazeno tak málo času, že jsem je v kolotoči náročných technických předmětů vůbec nevnímala.

Výtvarná tvorba byla najednou „ztráta času“, který měl být vyhrazen na učení se něčemu „pořádnému“.

Po bakaláři jsem byla tak vyřízená z tohoto nového pojetí tvorby, že jsem změnila školu a přesedlala na dějiny a teorii umění. Tam jsem si od výtvarné tvorby mohla odpočinout úplně, protože pozorovat tvořivost zvenku je vůbec nejbezpečnější.

Po škole jsem deset let pracovala jako lektorka v předních českých galeriích, založila jsem školu umění a podporovala děti i dospělé v rozvoji jejich kreativity. Ale začala jsem zjišťovat, jak mi tvorba v životě chybí.

Ještě víc než deficit výtvarného tvoření jsem cítila hlad po svobodném tvoření svého vlastního života.

Psal se rok 2014 a já jsem tou dobou byla ve vleku toho, co všechno ještě „musím“ ve svém dospělém životě zvládnout. Na svobodné a dětské „můžu tvořit cokoli chci“ tak nějak nezbýval čas.

To, co se stalo s mým vztahem k malování jsem najednou pociťovala v celém svém životě.

Co tedy s tím?

Dnes mám tak jiný život než před pěti lety. Dělám to, co jsem si od dětství přála. Na vlastní kůži jsem zakusila arteterapii a pomáhám díky ní lidem zorientovat se ve svých životech a naplňovat svůj potenciál. Naslouchám a nabízím podporu skrz výtvarné tvoření a přitom maluju sama pro sebe tak svobodně, jak jen to je možné.

Arteterapie mi ukázala, jak se místo řešení problémů zaměřit na to, co plyne.

3. TIP Poznáváte se v některých částech mého příběhu? Poznamenejte si to.

  • Máte pocit, že pořád jen řešíte problémy a na tvoření nezbývá čas?
  • Přáli byste si malovat svobodně a beze strachu, že to není dost dobré?
  • Chcete se dozvědět, co o vašem životě říkají vaše obrazy?

Právě v arteterapii jsem získala nástroje sebeobnovy a dočerpávání zdrojů, které vám teď předávám v e-knížkách, meditacích a kurzech.

Dostala jsem se pod povrch výtvarné tvorby, zjistila jsem, co se dá z obrázků vyčíst o nás samotných, a jak nám mohou pomoci na duchovní cestě. Vykročte se mnou po té cestě taky.

Jak na arteterapii i bez terapeuta jsem sepsala do ArteBooku – Malováním k sebeuvědomění.

Vyměňte ‚Musím být dokonalá‘ za ‚Můžu být jakákoli‘ a tvořte svobodně svůj život.

4. TIP Nakreslete si rychle a bez přemýšlení drobný obrázek, který vám při čtení článku vytanul na mysl. Až potom se na něj podívejte a uvědomte si k čemu se ve vašem životě vztahuje.

 

Klára Domlátilová
Jsem arteterapeutka, lektorka umění a průvodkyně žen na cestě. Ukazuji lidem, jak si mohou malováním pomoct k větší psychické pohodě. Arteterapie mi pomohla se vyrovnat s tím, že stále ještě nejsem mámou, ani po sedmi letech snažení. Ukázala mi cestu z úzkostí, kterými jsem trpěla už od dětství. Ukotvila mě v radosti z toho, co je teď. Mým posláním je předávat své poznání vám, kdo toužíte nacházet ve svých životech „můžu“ a nepodléhat „musím“. Jsem autorkou on-line programu Otevřená životu a také eBooku Léčím se jídlem - Protikvasinková dieta. Celý můj příběh si přečtěte zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky
  • Co si počít, když počít nejde?

    Nevíte? Stáhněte si e-book zdarma.