Jak jsem se promalovala od Musím k Můžu

Jako malá jsem milovala malování. Už od školky jsem si pořád něco kreslila a vydržela jsem to celé hodiny. Prvních pár let v lidušce byla čirá radost, ničím nerušené flow. Paní učitelka mě podporovala v tom, co a jak chci malovat, dostala jsem spoustu nových dosud neobjevených materiálů a mohla jsem se nerušeně rozvíjet.

„Každé dítě je umělec. Problém je, jak má zůstat umělcem, až jednou vyroste.” Pablo Picasso

Postupem času, školní výtvarnou výchovou a dalším výtvarným vzděláváním se mi můj dětský ničím nezatížený pohled na tvorbu dost změnil. Převážilo musím nad můžu. Možná máte ze základky podobné historky jako je tato.

Na tabuli paní učitelka nakreslí ptačí hnízdo z boku a řekne: „Takhle vypadá ptačí hnízdo, namalujte ho každý na svou čtvrtku.“

„Přece vím, jak vypadá ptačí hnízdo.“, říkám si pro sebe a namaluju ho trochu více z nadhledu, aby do něj bylo hezky vidět, jak se tam choulí ptáčátka.

Jsem ze svého výtvoru nadšena, cítím, že se mi to tentokrát vážně vyvedlo.

Opojný pocit trvá až do té doby, kdy paní učitelka přijde a řekne, že je to špatně, nemělo být takhle shora, ale ze strany, jako je to na tabuli. Euforie je okamžitě v tahu a připadám si tak nějak podvedená situací, paní učitelkou i svými vlastními pocity.

Pokud máte taky takové zážitky z dětství, vyhrabejte je na světlo, sepište je a podívejte se jim do očí. Je to první krok k tomu zase začít malovat.

Začátkem puberty se další ranou mé tvořivosti stane první setkání s pojmem kýče. Mám za domácí úkol do lidušky nakreslit skicu něčeho, co by se mi chtělo malovat na větší formát, zadání je zdánlivě volné. Vyjde ze mě do té doby něco nevídaného, dvojice při západu slunce zalitá všemi barvami duhy, jsem tím fascinována a zaskočena zároveň.

Nesměle to donesu do lidušky a dozvím se, že to je kýč, že to opravdu na větší formát malovat nebudeme. Dobrý pocit z objevování vlastních emocí na papíře je opět ten tam.

Dnes tyhle výchovné okamžiky vnímám s nadhledem, tehdy jsem si připadala divná, dnes vím, že takové historky má ze školní výtvarné výchovy skoro každý. Zároveň vidím ze své praxe, jak taková posouzení výtvarné tvorby autoritou intenzivně formují pozdější ostych k barvě, malování svých vnitřních obrazů a tvoření obecně.

Já jsem se místo emocí v dospívání uchýlila ke studijní kresbě, která mě moc nebavila, ale řekla jsem si, že dokud nebudu dost dobrá v ní, nemůžu přeci malovat barvami. Byla jsem přesvědčena, že napřed musím kreslit, abych pak mohla malovat.

Byl to zároveň útěk od emocí, které s sebou barvy automaticky nesou, což se může v pubertě stát velmi nepohodlným.

Pak už následoval jen dril realistické kresby, nekonečné kreslení lidské postavy a pak útěk k narýsovaným linkám na fakultě architektury. I když se zdálo, že je to vlastně výtvarná škola, na nějakou malbu, kresbu, sochu bylo vyhrazeno tak málo času, že jsem je v kolotoči náročných technických předmětů vůbec nevnímala.

Výtvarná tvorba byla najednou „ztráta času“, který měl být vyhrazen na učení se něčemu „pořádnému“.

Po bakaláři jsem byla tak vyřízená z tohoto nového pojetí tvorby, že jsem změnila školu a přesedlala na dějiny a teorii umění. Tam jsem si od výtvarné tvorby mohla odpočinout úplně, protože pozorovat tvořivost zvenku je vůbec nejbezpečnější.

Po škole jsem deset let pracovala jako lektorka v předních českých galeriích a podporovala děti a dospívající v rozvoji jejich kreativity.

Zpátky k výtvarnému tvoření jsem se dostala až na jaře roku 2014, kdy jsem přečetla knihu Julie Cameron Umělcova cesta a zjistila jsem, jak mi tvorba v životě chybí.

Ještě víc než deficit výtvarného tvoření jsem cítila hlad po svobodném tvoření svého vlastního života.

Byla jsem tou dobou už ve vleku toho, co všechno ještě „musím“. Byla jsem fixovaná na problémy, které ve svém životě musím zvládnout. Na „můžu“ nebyl čas.

To, co se dřív stalo s mým vztahem k malování jsem najednou pociťovala v celém svém životě.

  • Musím si sehnat stabilní práci,
    která mě slušně uživí, nejlépe v oboru, který jsem studovala.
  • Musím si dát nějak dohromady vztah,
    který krachoval na mém naprostém nedostatku energie, radosti ze života a samozřejmě chuti na sex.
  • Musím už konečně počít dítě,
    protože po dvou letech snažení prostě není normální ho stále ještě nemít.

Měla jsem naloženo a doslova jsem padala pod tíhou toho, co všechno ještě v životě nezvládám.

V té době jsem vstoupila do arteterapeutického výcvikového kurzu. Chtěla jsem se dostat pod povrch výtvarné tvorby, zjistit, co se dá z obrázků vyčíst o nás samotných, a jak nám mohou pomoci na duchovní cestě.

“Kreativita je přirozený životní řád. Život je energie: čistá tvůrčí energie. My sami jsme stvořeni. Na oplátku máme pokračovat v kreativitě tím, že budeme tvořivý.“ Julia Cameron

Zpětně vidím, jak důležité pro mě bylo propojení mezi dáváním ze sebe druhým a přijímáním v sebezkušenostním kurzu arteterapie a artefiletiky. Krom toho všeho know-how, které mi výcvik dal do mé současné profese, získala jsem sama pro sebe nástroje sebeobnovy a dočerpávání svých zdrojů skrze mé kdysi milované malování.

Dnes v létě 2019 mám tak jiný život než před pěti lety. Dělám to, co jsem si od dětství přála. Pomáhám lidem zorientovat se ve svých životech a naplňovat svůj potenciál. Naslouchám a nabízím podporu skrz výtvarné tvoření a přitom maluju sama pro sebe.

Malování mi ukázalo, jak se místo řešení problémů zaměřit na to, co plyne.

‚Musím být dokonalá‘ jsem vyměnila za ‚Můžu být jakákoli‘.

Poznáváte se v některých částech mého příběhu?

Pak jsem právě pro vás napsala ArteBook Malováním k sebeuvědomění, z něhož je i text tohoto článku.

Klára Domlátilová
Jsem arteterapeutka, lektorka umění a průvodkyně žen na cestě. Ukazuji lidem, jak si mohou malováním pomoct k větší psychické pohodě. Arteterapie mi pomohla se vyrovnat s tím, že stále ještě nejsem mámou, ani po sedmi letech snažení. Ukázala mi cestu z úzkostí, kterými jsem trpěla už od dětství. Ukotvila mě v radosti z toho, co je teď. Mým posláním je předávat své poznání vám, kdo toužíte nacházet ve svých životech „můžu“ a nepodléhat „musím“. Jsem autorkou on-line programu Otevřená životu a také eBooku Léčím se jídlem - Protikvasinková dieta. Celý můj příběh si přečtěte zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky
  • Co si počít, když počít nejde?

    Nevíte? Stáhněte si e-book zdarma.