O ženě a její cestě s arteterapií

Před rokem a půl se mě v kurzu Netlač řeku, teče sama ptala jedna žena, jestli jí arteterapie může pomoct s rozhodnutím. Potřebovala si ujasnit životní směřování, své skutečné potřeby a cíle. Chtěla si malováním pomoct z rodinné krize.

Její duše volala po pozornosti už delší dobu, až si jednoho dne řekla o barvy a papír. Martina ji poslechla a dala za pastely své poslední tři stovky.

Nejprve namalovala jeden, dva obrázky. Zjistila, že jí dávají smysl, tak malovala dál. Ve skupině od ní přibývaly další a další obrázky. Po měsíci, po půl roce, po roce. Nepřestávala, držela se barev a sama se promalovala svými otázkami, krizemi, prozřeními, božským klidem i hustou temnotou.

A co myslíte? Maluje dál.

O svůj příběh s arteterapií se s vámi Martina rozhodla podělit přímo tady na blogu. Pokud je vám ouvej na duši, inspirujte se, jak jí naslouchat. Čtěte dál.

Martinin příběh

Byla jedna žena. Necítila se šťastná, byla velmi unavená až vyčerpaná, psychicky i fyzicky. Měla tři syny a muže. Necítila se být dobrou matkou ani ženou. Zato cítila velkou tíhu a blok žít volně. Volně se hýbat, volně dýchat, volně tvořit, být na světě jen tak, bez povinností, beze strachu.

Bylo to velmi frustrující, cítila se v tom všem polapená.

Potřebovala zásadní změnu.

Nenastal konkrétní okamžik, vše se vyvíjelo, navazovalo na sebe, rostla potřeba změny. A možná to byla právě ta potřeba něco změnit, která ji zavedla jednoho dne na počátku léta do papírnictví. Bylo to velmi intuitivní.

Měla posledních tři sta korun. Věděla, co koupit. Sadu tvrdých kříd. Nějakou dobu musely ležet ve skříni, vše muselo uzrát. Pak žena někde narazila na video s tématem automatické kresby. Vzápětí objevila Klářiny stránky, její kurz Netlač na řeku, teče sama, dostala se do její facebookové skupinky, začala pracovat s Artebookem.

Žena toužila po odpovědích ohledně svého života, bylo pro ni těžké nemyslet na výsledek.

Začala spontánně kreslit.

Jen tak pro sebe!

Držela v rukou pastelky a křídy a po letech opět zažívala ten neskutečně uspokojující pocit, když se barvy objevují na papíře, vznikají tahy a tvary. A vznikaly i pocity. Začalo to jít ven.

První kresby nebyly moc uvolněné. Žena toužila po odpovědích ohledně svého života, bylo pro ni těžké nemyslet na výsledek. Rozpitvávala své obrázky, zkoumala barvy a tvary, ukazovala je dětem, co v nich vidí, v každém obrázku chtěla něco najít.

Ubrala své aktivity.

Žena kreslila dál a postupně přicházelo rozvolnění. Také ubrala své aktivity, stáhla se z dění komunity, ve které se pohybovala. V jemných tvarech a barvách jejích kreseb se objevila ženská postava. Kreslení bylo velmi intenzivní, přicházelo ve vlnách, tématech, různých vrstvách. Motivy obrázků se opakovaly, kreslení jí pomáhalo témata definovat, pocity zhmotnit.

Vše přicházelo, jako by to mělo svůj postup a vývoj.

Kreslila pocity, jen tak. Drobné kresby různých barev, tvarů. Nic nehledala, jen na papír přenášela jemné vibrace, pocity, dojmy. Letmé zachycení toho, co jí právě procházelo. Žena se učila vnímat pocit, který při kreslení přichází a začalo jí to dávat víc než definování obrázku, hledání řešení.

Motivy obrázků se opakovaly, kreslení jí pomáhalo témata definovat a pocity zhmotnit.

Procitla a ulevilo se jí.

Často to bylo jen pár čar, ale intenzivní prožitek. Mezi pocity se stále vracela ženská tvář, někdy i dvě jako nějaká rozpolcenost nebo dvojí tvář duše. Dlouho měla žena na obrázku zavřené oči. Byla to tak trochu zkouška trpělivosti, nikam nespěchat, jen kreslit ve chvílích, kdy cítila potřebu přenést pocit na papír.

Oči se otevřely, byla to úleva.

Přišla celá postava, žlutá, sedící, meditující. Mělo to až léčivý nádech. Únava sice stále přetrvávala, ale žena byla odhodlaná pokračovat.

Přišla celá postava, žlutá, sedící, meditující. Mělo to až léčivý nádech.

Šla do hloubky sebe sama.

Tohle intuitivní kreslení občas prokládala i systematickou prací s Artebookem nebo knihou Obrazy v pohybu. To jí také dávalo smysl, pracovat s tématy, které by ji samotnou nenapadly nebo se jim možná podvědomě bránila. Jít do hloubky, tam kde to bolí. Přicházely také výpadky kreslení. Nešlo to. Kreslení žena nahradila psaním. 

Přišlo také Nic. A pak dny pátrající po temné stránce duše.

Černé obrázky, touha po černé barvě, kdy se černá zdála být málo černá. Touha tu temnotu pochopit, přijmout, začít s ní žít a zapomenout na výsledek a šťastný konec.

Po dalším kreslícím výpadku přišla tužka, obyčejná tužka a jednoduché tvary jako vlnky, kolečka, čtverečky, různě uskupené, malé obrazce připomínající mandaly, bezmyšlenkové kreslení, potřeba zastavit, vrátit se k sobě, ukotvit se. Bylo to velmi uvolňující a uklidňující.

Touha tu temnotu pochopit, přijmout, začít s ní žít.

Najednou to byla hra.

A postupně se zase vracely pocity, barvy, tvary. Další vlna a další vývoj.

Žena to vnímala trochu jako hru. Ve hře se cítila bezpečně, i když kreslila nepříjemné pocity. Hra tomu dávala rámec, možnost zkoumat a hlavně nepopírat. Pustit a nechat projít. Občas ke kresbám přidávala text, někdy pohyb, když cítila, že kreslení nestačí.

Uviděla celou cestu, kterou prošla.

Po roce a pár měsících kreslení se žena dala do probírání svých obrázků. Byl to zajímavý proces, vracela se ke starým pocitům, sledovala ten vývoj i to, že nepřichází žádný šťastný konec, žádná jasná odpověď. Viděla znovu bolest, ale především cestu.

Viděla různé vrstvy i rozhodnutí se někam prokreslit, otevřít témata skrytá hluboko uvnitř. I ta témata, ke kterým se ještě neodvážila, ale tuší, že ji neminou. Žena kreslí. Jen tak. Zkouší.

Netlačí na změnu…

  • Nechává vše přicházet samo.
  • Učí se přijmout, že ona se nezmění.
  • Mění se její vnímání a s tím i témata kreseb.
  • Vnímá jinak své okolí.

Zjistila, že odpovědi si nese v sobě, jen si dovolit naladit se na ně, slyšet je, vidět je.

Našla odpověď na své otázky.

Na první pohled je to krátký a jednoduchý příběh, ale pro ni samotnou velmi silný. Ví, že na počátku byla žena, tápající a hledající. Trochu rozpolcená. Toužící po odpovědi, čekající na znamení, kudy se vydat, kterou cestou, možná na nějaký návod, jak docílit spokojenosti a klidu. Snažila se, hledala. Marně? Ne, marné to nebylo.

Odpověď našla, zjistila, že tou odpovědí je sama cesta.

Zjistila, že odpovědi si vždy nese v sobě. Jen si dovolit naladit se na ně, slyšet je, vidět je. Je to nekončící proces.

Ano, je stále unavená. Ale vidí, že ta únava byla třeba, aby se zastavila, ubrala svoje aktivity, pustila své prožívání, připustila svůj vztek a agresi, svůj strach. Přesto se něco mění a jí se ulevilo.

Občas stále tápe. Stále hledá svůj směr. Není vždy spokojená a klidná. Tuší, že jde správně, že vše má uvnitř sebe sama. Učí se. Ladí se. Kreslí a děkuje!

Martina

I já ti děkuji, Martino, děkuji za odvahu podělit se o tvou cestu. Ani jednoduchou, ani krátkou, ale krásnou. S láskou Klára

Chcete si také začít terapeuticky malovat a pomáhat si tím k objevování sami sebe? Nenapadá vás, co kreslit a jak se v obrázcích vyznat?

Inspirujte se stejně jako Martina v mém e-booku Artebook – Malováním k sebeuvědomění. Provedu vás v něm základy arteterapie na doma. První kroky uděláme spolu a cesta dál se vám otevře sama.

Klára Domlátilová
Jmenuji se Klára Domlátilová, jsem průvodkyně životní očistou, terapeutka a lektorka. Mysl čistím meditacemi a léčivým malováním, tělo opravdovým jídlem. Jsem autorkou Artebooku, on-line programu Otevřená životu a také eBooku Léčím se jídlem - Protikvasinková dieta. Celý můj příběh si přečtěte zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky
  • Co si počít, když počít nejde?

    Nevíte? Stáhněte si e-book zdarma.