Proč je důležité žít v klidu, ne občas, ale stále?

V květnu jsem oslavila 35 let, z nichž posledních sedm se snažíme o miminko. Vypadá to, že tento ‚projekt‘ neuspěcháme. Ještě víc než kdy dřív cítím, že jediné, co mi zbývá, je zpomalit a zaujmout vnitřní klid. Paradoxně se mi to s postupujícím věkem daří líp a líp.

Pokud bych mohla něco vzkázat vám, které se snažíte také už nějakou dobu, bylo by to ‚Uberte plyn!‘

Makat na početí víc a stresovat se tím, že mimčo pořád nikde, prostě nepomáhá. Je prokázáno, že jakýkoli chronický stres naopak početí přímo brání. Dlouhodobě se zvednou hladiny hormonů adrenalinu a kortizolu a to je pro tělo jasný signál netěhotnět.

Jenže, jak v takové situaci nevyšilovat, zachovat klid a zpomalit?

Skutečná trpělivost je to, co mě tahle má dlouhá cesta za miminkem učí především. Vždycky jsem měla pocit, že trpělivá jsem dost. Jako malá jsem si prý dokázala zavazovat tkaničku i půl hodiny, než se mi to povedlo. Jenže to jsem ještě nevěděla, že na některé věci budu potřebovat i roky.

Od tkaničkových dob jsem se hodně zrychlila, chtěla jsem všechny úkoly dokázat co nejlíp a co nejdřív, abych mohla jít dál.

Myslela jsem, že výkon je ta pravá hodnota.

Teď se vracím znovu ke svému pověstnému vnitřnímu klidu z útlého dětství, odhazuju vrstvy naučeného ‚musím‘ a hledám přirozené ‚můžu‘. A jde to ztuha. Přeci jenom zpomaluju ze stotřicítky na padesátku a brzdná dráha je dlouhá. Ale mám vážně pocit, že to za to stojí!

Má nová pomalost, za kterou by mě ledaskdo vytroubil, je slučitenější se životem mým i mého okolí.

Šlápla jsem na brzdu

V posledních měsících jsem na pedál brzdy šlápla zase o něco razantněji. Po deseti letech v galerijní pedagogice jsem opustila práci na lektorském oddělení prestižní galerie v Praze a vydala jsem se naplno do vod mé milované arteterapie a online podnikání.

Podnikám se záměrem si zjednodušit život a opravdu se hodit do klidu.

Vím, že většina z vás si podnikání s klidem nespojuje, ani já jsem ho s ním spojený dřív neměla.

Od školy jsem na živnostňáku, zakládala jsem a vedla postupně čtyři kulturně-vzdělávací organizace a mezitím lektorovala programy pro děti i dospělé v galeriích po celých Čechách, abych se uživila.

Po osmi letech tohoto maratonu jsem byla zralá na vyhoření. Práce na půl úvazku v kanceláři galerie mi zachránila psychické zdraví, mohla jsem se aspoň trochu uklidnit a zastavit na jednom místě.

A přeci jsem i odtud potřebovala odejít ještě hlouběji do klidu a sama k sobě. Nejen kvůli šanci otěhotnět, ale třeba také proto, abych právě teď mohla psát pro vás z chaty v kopcích.

Tentokrát jsem si v podnikání dala jiné cíle

Pochopila jsem totiž, že bez hodně výrazné změny prostředí a životního stylu prostě neotěhotním. A to musím předeslat, že stravu už jsem změnila dávno, otužuji se, cvičím tělo a pravidelně zklidňuji svou mysl meditacemi, malováním nebo dechovými cvičeními.

Ve své práci teď vyznávám na prvním místě vyrovnanost, neženu se za výkonem, jako jsem to dělala dřív, vyzvánění telefonu mám vypnuté celé dny a internet si zapínám jen dvě až tři hodinky denně.

Stejný prostor, který cítím kolem sebe, když si sednu s čajem na terásku s výhledem do lesa, se postupně tvoří i uvnitř mě. Tento prostor pro svůj vnitřní klid považuji za to hlavní, co mohu ještě pro podporu početí udělat, ale hlavně, co mohu udělat sama pro sebe.

Jak zásadní vliv má mysl na tělo

O tom, jak obrovský vliv má naše psychika na početí, jsme se bavily hlouběji v živém FB vysílání s fertility koučkou Soňou Uhrovou. Tady je pro vás záznam na youtube. Chce to trochu zpomalit a najít si na něj čas, má hodinu a půl, ale je velmi výživný. Berte to jako trénink slow living.

V rozhovoru jsem sdílela především to, co mi pomohlo najít vnitřní pohodu na dlouhé cestě za miminkem a co teď také předávám v arteterapeutickém online kurzu Otevřená životu dalším ženám.

Co může ke slow living pomoct i vám?

Dnes vnímám, že si v těchto disciplínách stojím mnohem lépe než před sedmi lety na začátku naší tour de mimi. Za zmíněné dovednosti vděčím z velké části právě tréninku trpělivosti na dlouhé cestě za miminkem.

Tato cesta se ze zběsilé honby za něčím nedostižným pro mě stala duchovní poutí, na které nacházím doslova poklady. Vím, že bez této životní ‚peripetie‘ bych se k nim nedostala, nebo rozhodně ne tak brzy.

Vše, co zažíváme, má nějaký význam.

To je moje víra. A ještě věřím, že jedinečná zkušenost každého z nás může obohatit i někoho dalšího, protože naše těla a mozky jsou si v mnohém podobné.

Dokonce zjišťuji, že má cesta za miminkem se v mnohém podobá i cestám vás, které jdete za jinými prchavými cíli, ať už je to řešení dlouhodobých zdravotních potíží, hledání životního partnera nebo řešení vztahových krizí.

Já sama klenotnici těchto svých darů otevírám znovu a znovu hlavně na cestě svého podnikání. Projekty jsou také taková miminka, která očekáváme, nosíme a přivádíme na svět.

Proto se v kurzu Otevřená životu zdaleka nesetkávají jen ženy čekající na miminko, ale mnohé další, obohacují se svými rozdílnými a přitom mnohdy podobnými pohledy na společná témata jako jsou

Pro mě jsou toto naprosto klíčové otázky, na které hledám odpovědi znovu a znovu v mnoha svých životních zkouškách. Odžívám je stále intenzivněji, a když už nějaké odpovědi najdu, otevře se další výzva, kde své poznání mohu otestovat a ještě víc se otevřít životu.

Jaké odpovědi na tyto otázky si odžíváte vy? Pokud také věříte na sdílení, pojďte je sdílet s námi do kurzu Otevřená životu.